Dobrodružný příběh
Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se k zřícenině hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme špínu a přečetli si letopočet 1888.
Začalo nás to zajímat a rozhodli jsme se, že začneme pátrat v čase okolo tohoto letopočtu (1888) a rodu panství, které vládlo hradu a málem městečku pod ním. Byl to velice zajímavý nápad. Rozhodli jsme se, že se tady utáboříme a začneme pátrat. Šli jsem na prohlídku hradu a našli jednu zamčenou, ale ale zdálo se, že zachovanou komnatu. Báli jsme se, protože k hradu se od roku 1888 nikdo neodvážil, povídají se o něm hrůzostrašné příběhy. Pomalu se stmívalo na oblohu se vyhoupl měsíc, naneštěstí byl v úplňku. Otřásli jsme se, protože jak je známo, při úplňku se dějí hrůzostrašné věci. Po zemi začaly lítat stíny. Husí kůže naskakovala čím dál víc. Dveře se nám podařilo otevřít a vklouzli jsem dovnitř. Byly tam staré zachovalé šaty, nábytek a jeden velikánský nadpřirozeně velký obraz krále. Otočili jsme ho a tam stál obávaný král a panovník Kostinora 1. Napsali jsme si jméno a upalovali dál. Tam jsme narazili na veliký výstupek, odkud byl výhled na královský hřbitov. Nebyla to bůhví jaká krásná vyhlídka. Celí roztřesení jsme se radši vrátili zpátky do stanu. Chtěli jsem usnout, ale nemohli jsme, touha poznávat nás přelstila. Začali jsme vyvolávat Kostinora 1. Najednou venku začalo něco kvílet, vyšli jsme ven a tam viděli velkého bílého ducha Kostinora 1. „Pomoooooc!“ křičeli jsme. Duch se polekal a zmizel. Šli jsme se podívat k hřbitovu a tam byla celá královská rodina. Duchové se začali proti nám hnát s meči v rukou. Najednou se z oblohy snesl neznámý kluk na koni. Zachránil nás, zahnal královskou rodinu zpátky do hrobů a sám zmizel.
Už s klidem jsme šli do stanu, teď už jsme usnuli a celou noc spali jako zabití. Probudili jsme se do krásného slunečního rána. Posnídali jsme a s úsměvem jsme odešli domů. Hrad je opravdu prokletý, víckrát už jsme se tam nevrátili.
Eliška a Katka
Záhady tajemných chodeb
Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se k zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme špínu a přečetli si letopočet 1888.
Vedle letopočtu byl obrázek nějakého muže. Potom jsme se podívali na hradní zeď a tam jsme viděli úplně stejný obrázek. Chtěli jsme se podívat blíže. Vedle obrázku bylo malým písmem napsáno: „Dovedu tě k tajné knize. V té knize bude založena mapa tajných podzemních chodeb, které tě dovedou k malé truhličce, ve které bude další nápověda k pokračování cesty.“
Už se začalo stmívat, a tak jsme si řekli, že počkáme do rána. A tak jsme si rozložili stan a šli si lehnout. O hodinu později jsme uslyšeli nějaké tajemné zvuky a začali jsme se bát, ale pak řekl Petr: „Nebojte se. To budou asi jenom větve stromů nebo keřů. Třeba je venku vítr.“ Konečně jsme se dočkali rána, vyšli jsme ven ze stanu a vytáhli jsme si z batohu jídlo. Jakmile jsme se najedli, tak jsme sbalili stan a vydali jsme se na cestu. Ušli jsme asi jeden kilometr a nemohli jsme jít dál, protože jsme byli unavení. A tak jsme si sedli, abychom si odpočinuli. Po chvíli jsme si řekli, že půjdeme dál. Za nějakou dobu jsme došli k poslednímu obrázku. Vedle něho bylo napsáno: „Našel jsi knihu kouzel, v níž najdeš kouzlo k přenesení do tajných chodeb, kde najdeš truhlici, ve které bude poslední nápověda.“ Byli jsme štěstím bez sebe.
Nechali jsme si knihu kouzel a vydali jsme na dlouhou cestu. A od té doby se náš život změnil. Už je to padesát let, co jsme se vydali na cestu objevování a takhle dopadlo naše poslední objevování.
Míša a Peťa
V podzemí
Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se k zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme špínu a přečetli jsme letopočet 1888 a pod letopočtem byly různé znaky, které jsme nemohli přečíst. Asi to byla hádanka.
Nakonec jsme zjistili, že to je egyptské písmo. Nemohli jsme to písmo přečíst. Jirka se opřel o zeď. Tam, kde se Jirka opřel o zeď, se zasunula. Pod Jirkou se začala prohýbat zem a potom se propadl. Bylo to hluboko a byla tam tma. Začali jsme volat dolů, ale nikdo se neozýval. Vojta zaběhl domů pro baterku a lano. Jakmile přišel, šli jsme za Jirkou dolů, ale Jirka tam nebyl. Šli jsme po chodbě dál a viděli jsme na zdech různé znaky a obrázky. Najednou někdo začal volat. Byl to asi Jirka. Hned jsme za tím hlukem běželi. Na konci chodby byly divné dveře. Nebyla na nich klika. Byla to zřejmě další hádanka. Vojta našel nějakou nerozsvícenou pochodeň. Chtěl ji vytáhnout a zapálit. Jak ji vytáhl, dveře se otevřely. Byla tam propast a kolem dveří byl písek. Na druhé straně byly dveře. Honza vzal ten písek a s rozčilením ho hodil do propasti, ale písek se zastavil ve vzduchu. Bylo to divné. Vojta řekl, že to už viděl ve filmu a že tam je cestička ze skla. Honza tam zkusil šlápnout, ale nepropadl se. Pomalu jsme přešli na druhou stranu. Otevřeli jsme ty dveře. Byla tam zrcadlová síň, kde byl Jirka. Pak jsme se vrátili.
Jakmile jsme vylezli ven, už byla tma. Vrátili jsme se domů a tam jsme řekli rodičům, co jsme zažili. Další den ve škole nám ale nikdo nechtěl věřit. Od té doby k tomu hradu nechodíme, abychom zase nehledali Jirku nebo toho, kdo by se mohl ztratit v podkroví nebo bůh ví kde jinde v hradě.
Sam a Pavel
Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se k zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našli destičku. Setřeli jsme prach a přečetli si letopočet 1888. Dále jsme se šli zeptat na vstup. Slečna, která nás obsluhovala, měla podivné střapaté vlasy a roztrhanou košili. Dost nás vyděsila!!!
Přišla jsem k velkým dřevěným dveřím a pomalu je začala otvírat. Ostatní se báli jít se mnou, tak jsem šla sama. I když jsem jsem se dost bála, šla jsem dál, protože jsem chtěla dokázat, že nejsem strašpytel. Postupovala jsem malými nejistými kroky dal a dál. V hradu byla tma a občas problikávala světla. Kolem stěn bylo dost pavučin s pavouky a šváby. Vracet jsem se rozhodně nechtěla. V hradu se ozývaly strašidelné křiky a podivné zvuky. Začala jsem běžet a slyšela jsem, že za mnou někdo běží, zrychlila jsem a dupot zrychlil také. Jak jsem šla svým krokem, tak jsem nic neslyšela. V zádech jsem cítila ukrutnou bolest a strach. Byl to šváb, který na mě spadl. Viděla jsem staré dřevěné schody, tak jsem šla nahoru. Byla tam také tma, taky tam byly nějaké plastové figury, moc jsem se tam bála, tak jsem šla dolů a nechtěně jsem zakopla. Jak jsem se probrala, tak jsem jen viděla baterku, jak na mě svítí. Byla to moje parta, tak jsme se všichni drželi za ruce a šli.
Někdy tam proběhlo strašidlo a vzalo pár kluků do bahna, já a pár holek jsme běžely přes netopýry a zpět ven. Nakonec jsme se všichni potkali a viděli jsme ceduli STRAŠIDELNÝ HRAD....
Anďa