Mé oblíbené místo
(subjektivně zabarvený popis)
Mé oblíbené místo je u lesního rybníka. Tam pod břízou bělokorou sedávám a kochám se výhledem na rybník, který se rozprostírá přede mnou. Je tam krásně v každém ročním období.
Na jaře jsem součástí probouzející se přírody a nové energie, která mě příjemně nabíjí. Vstupuje do celého mého těla. Je to krásné být u toho, když se mechy začnou zelenat a stromy rašit své první pupeny. Na rybníku tají poslední zbytky ledů a první vodoměrky už vylezly ze svých skrýší. V mém rozjímání mne ruší jen zpěv ptáčků, kteří se radují z příchodu jara.
V létě, když se slunce prodírá stromy a jeho žhavé paprsky se odrážejí od lesklé vodní hladiny, to mám nejraději. Z mechu vykukují hlavičky hříbků a v borůvčí se skrývají modré bobulky, co se přímo rozpouštějí na jazyku. Teplé letní počasí mě přímo nabádá, abych si v rybníce smočila nohy. Voda je průzračně čistá a příjemně studená. Kolem hlavy mi létají různobarevní motýli a vážky, vedle mne si to zase špacíruje mravenec s větvičkou na zádech a občas mi na hlavu spadne šiška nebo oříšek, to si veverky hrají mezi větvemi stromů. Když mám štěstí, tak na protější louce vidím pasoucí se srnky nebo utíkajícího zajíce. Na chvíli zavřu oči, poslouchám řeč stromů, ptáků, vody.
Na podzim, když barevné listí ze stromů sfoukává kvílející meluzína a to padá k zemi, mám pocit, že naproti tomu stačí roztáhnout ruce a vzlétnout. Země, která se chystá k zimnímu spánku, slábne stejně jako slunce, které už nehřeje tak jako v létě. Zvířata si chystají zásoby a jsou připravená zalehnout do svých nor. Podzimní kapky deště padají do rybníku a tvoří úžasné kruhové obrazce. Ale já tam stále jsem a pozoruji vše, co se děje, fascinuje mě to.
V zimě vločky, které jako bíle tanečnice za doprovodu ledových hudebníků padají na zem, tvoří nadýchanou studenou pokrývku. Rybník je tentokrát zamrzlý a třpytí se jako ten nejkrásnější diamant. Stromy mají bílou čepici a zem odpočívá pod sněhem. Občas ve sněhu vidím stopy zvířat nebo vyčuhující stébla trávy. Slunce, které se snaží prorazit zimní opar, je velice slabé a vypadá jen jako malá, zářivá kulička někde daleko, ale přesto dokáže vše krásně rozezpívat. Až se nechce očím věřit, jak se vše krásně leskne a stříbří.
Toto místo mám velice ráda, můžu zde zapomenout na všechny problémy, přemýšlet, aniž by mne někdo rušil, nebo jen tak sedět a rozjímat. Vládne zde přírodní harmonie a rovnováha.
Mé oblíbené místo
Dá se to tak říct…že je to můj pokoj, trávím v něm většinu svého volného času.
Je to místo, které zažilo snad všechny mé dosavadní nálady, jeho stěny by mohly vyprávět, ale ne zase tak moc. Vyprávěly by mé poslední dva roky. Svůj vzhled mění podle mé nálady. Poslední dobou je velmi pochmurný, málo kdy do něho pronikne paprsek – teď už zimního - slunce, žádný člověk se v něm necítí nejlépe, žádný, kromě mě. Obvykle si rozhrnu slaměné záclony, otevřu okno dokořán, v žádném případě nehledím na to, kolik je venku stupňů, v mém pokoji si zachovávám chlad, občas teplota místnosti klesne až na 15° celsia, mi to vyhovuje.
Vyšplhám na svou vysokou postel, která je vratká, ale obrovská. Když píšu vratká, myslím tím, že stačí do ní trochu šťouchnout a ona se zachvěje, občas čekám, kdy spadne. Pomalu se vysoukám nahoru a lehnu si na zelenou pokrývku. Začnu zhluboka dýchat ten horský, studený vzduch, teď ho cítím, jak mi přejíždí po kůži, očima zkoumám stěny, které mě obklopují, znám tu místnost nazpaměť, ale vždy je tam něco jiného. Pokaždé se na ten samý pokoj, podívám jinak. Občas je to znechuceně, jak tady v tom můžu žít, pohledem střelím k oknu a pozoruji tmavě modré obyčejné kopce, co tady dělám…není tady nic zajímavého, měla bych odjet a už se sem nevrátit, říkám si někdy. Nechápu ty stěny barvy hrášku, které se pořád usmívají. Přitom kdyby mohly, křičely by! Umím si to představit, a vůbec se jim nedivím. Jednou jsem po nich křičela a asi čekala na odpověď. Nemám tady to místo ráda, protože mi připomíná všechny mé nálady, všechny knihy, co jsem četla v této posteli, ale přesto je to můj kousek na zemi, kde mě nikdo nemůže rušit – zatím - je to mé území, pro mě velmi intimní, nemám ráda, když mi tu intimitu někdo narušuje. Když ležím a dělám si inventuru svého života, občas ucítím, jak mi zvlhnou oči, jak se začnu třást, všechno tohle můj pokoj zažívá se mnou.
Někdy mi je těch ubohých stěn, nábytku a té nevypočitatelné postele líto. Musí ten můj sobecký zármutek prožívat se mnou, na jednu stranu se s ním propojím a užívám si s ním každé maličkosti, když mám dobrou náladu. Všechno se změní, stěny na mě dýchají ten hrozný optimismus a přes neumytá okna do pokoje proudí dychtivé sluneční paprsky, přímo touží po tom ozářit můj soukromý kousek na zemi a tehdy si připadám ošizena, má být pouze můj, nebudu se s ním dělit s paprsky. Ale nic mi to není platné, můžu pouze zatáhnout záclony a stejně se tam ten vitamín D dostane. Svůj pokoj miluji, jsem v něm otevřená, nic před ním neskrývám, je to ten nejlepší přítel, nikdy nic nenamítá, když se mu svěřím, když pláču, když se směji, anebo když mluvím ze spaní. Stále mlčí, ale to na něm miluji. Do svého pokoje jsem vložila kousek sebe, mám v něm systém, který nikdo nechápe, je to pouze mezi mnou a jím. Občas se v něm nevyznám, stejně tak jako se nevyznám v sobě.
Konečně je ráno, na oblohu vystupuje zlatavá koule a ptáčci vítají nový den. V poslední době jsem si velmi oblíbil naši novou houpačku, která stojí pod neuvěřitelně krásným stromem pokrytým zeleným kabátem a vášnivě rudými jablky. Slunce mi spaluje obličej a mokré páchnoucí kruhy kolem podpaždí se neuvěřitelnou rychlostí rozlézají. Rosa, která při mém příchodu, jemně ochlazovala mé chodidla, mizí, mokré pavučiny se ztrácí. Kocour mi sedí na klíně a tiše přede.
Někdo volá tichým hlasem, který rozechvěl mé ušní bubínky, něco se mi snaží sdělit, já dál poslouchám ptáčky, kteří si mluví a zpívají ve své řeči, koule svítící nad mou hlavou, spaluje rty. Osoba, která mně volala, přichází a nese mi omeletku, která si vzápětí pohraje s mými chuťovými buňkami. Fičící vítr ničící můj účes, jemně ohýbá trávu a otrhává malebné lístečky nenádherných stromků stojících za plotem. Přibíhá malá příšerka, co nehezkým způsobem křičí a chce mi urvat hlavu. Opravdu mám pocit, že mi hlava exploduje a zažehne jasným plamenem. Po noze houpačky lezou černé potvůrky hledající potravu a eliminujíce fyzikální zákony přitažlivosti, postupují k mé omeletce, ležící na kraji houpačky, zmítající se ve větru. Zvedám omeletku a přibližuji ji k mým rtům, opáleným sluncem. Mravenci se otáčí a mizí mezi rudými jablky.
Dojídám omeletku, kterou málem snědly malé černé potvůrky, shodil vítr a pošlapala malá příšerka. Odcházím do malebného domova, zavírám dveře a vracím se do reality.