Láká mě poznat…

 Chtěla bych poznat místo, kde je teplo i zima, modrá obloha bez mráčku i déšť, pálící slunce a sníh, kde jsou pláně i lesy, pláže s mořem i potoky, hory i roviny bez kopečku, velkoměsto i pustina. To místo je ostrov, poloostrov i pevnina.

    Láká mě poznat něco neskutečného, něco, co nenajdu nikde jinde než na tom místě, přála bych si být na tak jedinečném místě, jako výčet na začátku. A tedy zůstává otázka, které místo to je? Jaké místo mě láká poznat? Dám přednost moři, pláži, modré obloze s pálícím sluncem nebo horám, sněhu, potokům, lesům? Lákají mně poznat Havajské pláže, jižní Francie nebo naopak Alpy či Krkonoše? Chtěla bych poznat tajgu nebo milionovou Paříž či Prahu? Možná by byly ideální Galapágy, to je místo, kde najdu jedinečné rostliny, živočichy, které nikde jinde nejsou. Ale je to opravdu to, co mě láká poznat? Asi ne.

    Pokud se však ponořím hluboko do svých myšlenek a tužeb, přece jen uvidím místo, které bych chtěla poznat, avšak není jediné, láká mě poznat hned několik míst, není lehké vybrat si jedno, to nej. Což ani nehodlám dělat.

    Lákají mě poznat krásné Havajské ostrovy s rozpálenými plážemi, mořem, které jedinečně zachycuje modrou oblohu bez mráčku a pálícím sluncem, se skotačícími delfíny, jestli tam tedy nějací jsou. Chtěla bych poznat místo, kde mne každé ráno probouzí paprsky slunce a šum moře. Už teď vidím před očima tu krásnou ranní pláž bez jediného človíčka jen já a nekonečnost oceánu. Slunce, které se odráží na kapkách vody a oslepuje mé oči. Plavu v prohřáté vodě, která nestihne vychladnout. Jedinečnost toho okamžiku je to snad to, co mě láká poznat úplně nejvíc.

    Ale napadá mě další možnost – co takhle Velký bariérový útes, vždy jsem toužila ho poznat. Potápět se mezi hejny barevných rybek. Barvy celé škály duhy, od červených přes žluté a zelené až po modrou. Nejrůznější, nejrozmanitější korály, sasanky, hlavonožci. Podmořské jeskyně vzbuzující respekt, zvědavost, radost, nadšení, to vše a bezpochyby mnohem víc. Prohánět se nekonečným oceánem, nechat se jako ryba unášet proudem, nemyslet na nic a na nikoho, zažívat stav beztíže a vnitřního klidu. A pokud by mne snad někdy ta krása a jedinečnost podmořského světa někdy omrzela, stačí se vynořit na některý z bezpočtu ostrovů či ostrůvků, jež pokrývají krásné písečné pláže, které obeplouvají žraloci a sem tam i nějaká ta velryba.

   Avšak neznamená pro mne více třeba sníh, teplota stále pod bodem mrazu nebo alespoň na nule někde v Alpách? Brázdit sjezdovky a když toho mám dost, stavit se do blízké sněhem zapadlé restaurace a při hořícím ohni si vychutnat horkou čokoládu a přitom se dívat do té ledové krajiny, na kterou padá stále nová sněhová přikrývka. A když mám štěstí a svítí sluníčko, přestane sněžit, vyjedu na ten nejvyšší vrchol a vychutnám si úžasný pohled na všechny zasněžené vrcholky okolo, a v dolinách domečky, které z té výšky vypadají jako mravenčí. Stát na vrcholu ovívána slabým vánkem , cítit se, že mohu všechno, nadechnout se čerstvého vzduchu, nasát energii, která je všude kolem a připadat si tak lehká, že bych mohla vzlétnou.

   Vzlétnout a přistát v některém velkoměstě, jako je například Paříž. Paříž mě láká poznat opravdu moc. Už dlouho toužím procházet se pařížskými uličkami, jejichž názvům vůbec nerozumím, což jim přidává na záhadnosti a tajuplnosti (samozřejmě jen pro ty, kteří neumí francouzsky, což já bezpochyby jsem). Stát pod jedinečnou stavbou, kterou Eiffelovka bezpochyby je. A když budu nahoře, vychutnat si pohled do širých dálek Paříže. I když nejsem věřící, kostely, chrámy, katedrály jsem měla vždy ráda. Možná to zní divně, ale kostely mají jakési tajemství, duchovno, které se v nich nachází, je zvláštní, a proto bych si určitě nenechala ujít katedrálu Notre-Dame. Ale to nejvíc, co co bych v Paříži mohla vidět, kde bych mohla být a stát, je pro mne asi muzeum Louvre. Ano, mým snem je stát v tom obřím muzeu mezi uměleckými díly, starožitnostmi. Musí být úžasné překonat dobu a připadat si jako v jiném věku. Přecházet z období starého Egypta přes antiku až po 13. až 19. století. Mám ráda umění a historii, což mi Louvre může bezpochyby nabídnout a dokonce podat tzv. 2v1.  To vše a mnohem víc mě táhne do Paříže. Láká mě poznat tohle bezpochyby úžasné město a prozkoumat všechny jeho složitosti. Avšak dám Paříži přednost před úchvatností Velkého bariérového útesu, nekonečností pláží a oceánu na Havajských ostrovech či útulnosti a kráse Alp?

   „Krásné je všechno, na co se díváme s láskou“ toto moudro pronesl Christian Morgenstern.  Myslím si, že je to pravda, sice se nevztahuje přímo k tomuto tématu, ale také se na to tak můžeme podívat. Všechna místa, která jsem charakterizovala, jsou blízko mému srdci, a když jsem je popisovala, snažila jsem se to vyjádřit. Když se na to dívám takhle zpětně, asi vím, které místo mě láká poznat ze všech nejvíc. Kdyby mi někdo dal na vybranou z těchto čtyř míst, kam bych chtěla jet, vybrala bych si Velký bariérový útes. Jelikož je to něco, co si člověk, alespoň podle mého názoru, musí prožít na vlastní kůži. A nestačí obrázky a popisky z internetu. Je to kouzlo přírody.

    Avšak vše, co opravdu chci a co mne láká poznat z hloubi mé duše, vystihuje tento citát. Je to vlastně to, co jsem napsala na úvod.

     „Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině“               

                                  William Blake

Katka

Tajemství Havaje

Všichni dobře víme, že Havajské ostrovy se nachází uprostřed Tichého oceánu. Je to souostroví několika malých ostrovů. Největším ostrovem je Honolulu. Ale já se nacházím na ostrově Gardener Pinnacles. Gardener proto, že je známý výskytem těch nejdivnějších a nejexotičtějších rostlin. Na ostrově je jen jedno malé městečko, jinak je to pouze ráj přírody. Ve středu ostrova se nachází obrovská sopka Orchidei. Místní tuto sopku uctívají a každý rok pořádají obrovské slavnosti právě na počest Orchidei.

No, ale já jsem zde pouze na dovolené, abych si odpočinul od ruchu měst, aut, vlaků a všeho možného. Ubytovali jsme se na krásné písečné pláži v tradiční, ale už zmodernizované chýši. Moc se mi to líbilo. Druhý den jsem zašel do městečka, které bylo vzdálené jen 10 minut cesty. Potkal jsem se s jedním chlapcem jménem Hoka, který byl jen o rok mladší než já, a spřátelili jsme se. Zavedl mě do obchodu. Tam jsem nakoupil věci, které potřebuji, jako jsou baterky, svítilna, lano, kapesní nůž, plachty atd. „Nač to všechno máš?“ zeptal se Hoka. „Na dobrodružnou cestu,“ odpověděl jsem mu. „Nechtěl bys jít se mnou?“ dotázal jsem se pak ještě. „Jasně a rád!“ V ten den jsme pak ještě blbli na pláži a organizovali jsme si trasu. Druhý den jsme vyrazili hodně brzy. Byla to cesta obtížná a namáhavá, ale rozhodně stála zato. Tolik přírody jsem už neviděl hodně dlouho. Procházeli jsme keři, porosty a všelijakými rostlinami. Takhle jsme bloudili asi 3 hodiny a začínalo to být krásnější a krásnější. Hoka mi ukazoval všelijaké zajímavosti. Třeba rozpadlé chrámy, které byly už skoro celé zarostlé. A tak jsme pokračovali dál a dál. Nikde nebylo ani živáčka a to se mi náramně zalíbilo. Začínalo se stmívat, a proto jsme začali dělat tábor. Vybrali jsme si úchvatné místo. Bylo na zarostlé skále a pod ní protékal s krásným šuměním blankytně modrý potok. Dno byl samý písek. Bylo to něco úžasného. Rozdělali jsme oheň a na večeři si dali buřty, které jsem přivezl od nás z České republiky. Byli jsme po večeři a Hoka mi začal vyprávět různé historky o tomto ostrově. Nejvíce mě zaujala povídka o tajemných Sopečných lidech. A tak jsem mu dal návrh, že na tu sopku zajdeme podívat. Hoka ihned souhlasil, protože už chtěl jít na sopku tolikrát, ale bylo to příliš nebezpečné a sám se bál. A teď tu je se mnou a je plný odhodlání se tam vydat. Potom jsme šli spát. Asi o půlnoci něco kolem mě zašustilo. Vzbudil jsem se. Když jsem na místo posvítil, nic tam nebylo. Trochu jsem se vyděsil. Ale neuběhlo ani 5 minut a já už zase usnul. Ráno jsme se vykoupali, sbalili tábor a vydali se k sopce. Nebyla příliš daleko, ale ani příliš blízko. Byla asi hodinu a půl cesty na východ. Konečně jsme byli pod sopkou. Byla o mnoho větší, než jsem si představoval i v těch nejdivočejších snech. Bylo to vzrušující stát pod takovým obrem. Připadal jsem si jako mravenec. Byl jsem docela unavený, a tak jsem Hokovi řekl, že si odpočineme a že půjdeme na výpravu až zítra. Hoka, ač nerad, souhlasil. A tak jsme si u malého vodopádu, který neuvěřitelně vytékal ze sopky, udělali tábor. Pod vodopádem bylo malé jezírko, kde jsme si nachytali ryby a odpočinuli jsme si. Po hodině dovádění ve vodě jsme byli tak unavení, že jsme si jenom lehli a spali. Ráno jsme si sbalili nejnutnější věci a vydali se na výstup. Lezlo se docela pohodlně hlavně proto, že stěny sopky měly výběžky, na kterých se dalo pohodlně zapřít. Najednou jsme vylezli na výběžek, který byl dostatečně velký, abychom si dali pauzu. Výhled, který se nám naskytl, byl neuvěřitelně nádherný. Viděli jsme celou cestu, kterou jsme urazili. Najednou za námi se jakoby něco posunulo. Byla to velká skalní stěna, která se odsunula. Před námi se objevila jeskyně. Neváhali jsme a vstoupili dovnitř. Skalní stěna se zase za námi zasunula. Byla tam tma jako v pytli, a proto jsme si rozsvítili svítilny a odhodlaně postupovali vpřed. Zničehonic se před námi objevily schody. Jedny vedly nahoru a druhé dolů. Vybrali jsme si ty, co vedly dolů. Postupovali jsme po kamenných schodech vpřed s domněním, že najdeme dole poklad. Bohužel bez úspěchu. Místo toho tam byly další dvě chodby. Rozdělovat jsme se nechtěli a tak jsme šli oba vlevo. Zanedlouho se před námi objevila zeď. „Jsme ve slepé uličce!“ vykřikl rozrušeně Hoka. Najednou se pod námi propadla země a my padali dolů. Bylo ta jako na horské dráze. Po dlouhé jízdě jsme konečně viděli konec. Ale byl to doopravdy nový začátek. Spadli jsme do nějaké velké místnosti. Byly tam velké sochy, které se dívaly přímo na nás. Vyděsili jsme se a začali couvat. Ale do něčeho, spíše do někoho, jsme narazili. Byl to jako náraz do betonové zdi. Otočili jsme hlavy a pohlédli nahoru. Dívali jsme se přímo do obličeje jakési příšery s velkou maskou na hlavě. Vyděsili jsme se samozřejmě ještě více. Začali jsme utíkat, ale bytost nám byla v patách. Postupně se přidávali další a další. Snažili jsme se je setřást, ale nepovedlo se. Najednou se objevili před námi a dokonce i za námi. Byli jsme zahnáni do kouta jako nějaká kořist. Jeden k nám přišel a něčím nás uspal. Po dlouhé době jsme se probrali a chtěli začít utíkat, ale mělo to háček. Byli jsme spoutaní a pověšení nad samotné jádro sopky. Pod námi bublalo horké magma a k nám se vydal jejich šaman. Začal něco blekotat a házel na nás všelijaké rostliny, prášky omáčky atd. Pak mnou projela bolest, jako by mi někdo zabodl dýku do zad, a já jenom zaúpěl a upadl do bezvědomí.

Když jsem se probouzel, bylo to jako po sto letech tvrdého spánku. Oba dva jsme leželi na pláži jak vyvržení vorvani. „Co se to s námi stalo?“ zeptal se Hoka. „To fakt nevím,“ odpověděl jsem. „Na nic už si nepamatuju. Ale bolí mě celé tělo.“ A protože jsme si na nic nepamatovali, rychle jsme na to zapomněli. Ale kdoví, co nám to udělali. Kdo ví. Důležité bylo, že jsme byli v pořádku a nic se nám nestalo.

David

Secret

V mrazivé ruské vesnici poblíž Sibiře žila pětičlenná rodina. Maminka, tatínek, dva synové a jedno děvče. Byla to obyčejná rodina. Otec byl voják, matka hospodyňka a děti studenti. Jednou, když bylo jako obvykle mrazivé ráno, vtrhli do vesnice muži z ruské mafie. Znásilňovali ženy a zabíjeli kolemjdoucí. Sebrali všechny muže, co našli, a dali jim 5 minut na sbalení věcí. „Otec se s námi zuřivě loučil,“ vyprávělo děvče. Nikdo jsme nevěděli, co se děje, proč nám odebírají tatínky. Najednou vtrhl do pokoje muž s potetovanými pažemi, na nichž měl nakreslené kříže obmotané trnem. Hned nám bylo jasné, že jde o ruskou mafii. Vrhli jsme poslední pohled na otce a zavřely se za ním dveře. Maminka se svalila na zem a plakala. Bratři stáli u matky a chlácholili ji slovy: „On se vrátí!“ Já jsem byla tenkrát ještě malá. Stála jsem u okna a čekala na černé auto.

 Uběhl asi měsíc, otec se stále nevracel. Matka byla pořád v transu. Doma bylo ticho jako v hrobě. Nikdo za den nepromluvil jediné slovo. Bála jsem se, že už zůstaneme zamlklí navždy. Bála jsem se, že je otec mrtvý. Po půl roce se to zlepšilo. Matka promluvila aspoň jedno slovo za den. Za rok už se aspoň usmála, ale nebylo to ono. Pořád jsme byli takoví zamrzlí. Po dvou letech už to bylo o mnohem lepší. Matka už s námi mluvila, ale pořád jsme věděli, že nám někdo chybí.

 Bylo přesně 17. ledna, když se vše opakovalo znovu. Do vesnice vtrhli zase ti muži. Vypalovali stodoly, zabíjeli lidi a křičeli něco, čemu jsem nerozuměla. Něco bylo jiné, oni byli zvláštní, povědomí. Pak jsem ho spatřila. Jak si tam stojí, usmívá se a vraždí. Náš otec!!! Běžela jsem k matce a vše jí pověděla. Už bylo příliš pozdě, stál ve dveřích úplně sám. Nevěděli jsme, co máme dělat. Utíkat, nebo jít k otci? On to ale rozhodl. Šel k nám s otevřenou náručí. Vběhli jsme mu do ní všichni, až na matku. Stála na konci pokoje. Z očí jí šlehaly blesky zuřivosti. Otec si s ní šel promluvit do vedlejšího pokoje. Uběhla hodina, začínali jsme být nervózní, když najednou jsme uslyšeli výstřel. Běželi jsme do pokoje, kde ležel mrtvý otec. Matka stála u okna, chladná, klidná. Jen řekla: „Musíme uklidit tělo.“ Vysvětlila nám, že tohle už nebyl náš otec a že nebude čekat, až nás zabije. Druhý den ho přišli hledat. Řekli jsme, že už jsme ho neviděli skoro 3 roky. A byla to pravda, on totiž už náš otec nebyl.                 

Adéla F.

Láká mě poznat…

            Místo, které bych nejraději navštívil, by mělo mít pár věci, bez kterých bych se tam necítil, oproti Česku, nijak lépe. Za prvé, aby tam počasí nebylo k zbláznění, tím myslím, aby tam nebylo víc jak 35° C a míň jak 10° C. Za druhé, aby tam byla hezká příroda, hory (nějaké jako Radhošť, ale i větší) a překrásné moře, kde by byly všelijaké druhy zvířat, tedy kromě žraloků, ale ti jsou všude, kde je moře, takže s tím bych nic nenadělal. Nějaké takové místo by mělo mít i dobré lidi, kteří by byli přátelští a abych se tam nebál odložit batoh s věcmi.

            Místo s horami, malou kriminalitou a příjemnými, přátelskými lidmi by mohlo být třeba Švýcarsko. Je tam hezky, lidé jsou tam příjemní, nemusí se tam zamykat (klidně můžete nechat auto za sto tisíc eur s klíčem v zapalování a taškou, kde by byly tisíce eur, a nikdo by vám to auto neukradl, to se o Česku obecně říci nedá). Vím to, jelikož tam bydlí moje teta a moje mamka se divila, že když odjížděli na výlet, tak nezamykali dům, ba naopak, oni nechali otevřené dveře, udělat toto v Česku, tak nám ukradnou snad i parkety a dlažbu. Hory tam jsou také překrásné, Alpy jsou překrásné v mnoha státech, nejen ve Švýcarsku, ale i v Rakousku a Německu. Krajina je tam také překrásná, žádné odpadky, žádné staré krámy poházené všude kolem, jen čistá, krásná příroda. Ve Švýcarsku tolik památek ani není, takže bych tam byl jen a jen v horách, kdežto v Rakousku bych mohl navštívit Vídeň, ale tam sem už byl. Bylo by tam skvěle, ale Švýcarsko, Rakousko, ani Německo nemá moře, tedy Německo moře má, ale je na severu Evropy, takže tam moc teplo asi nebude.

            Další možnost by mohla být Francie, ta je taky překrásná, je tam mnoho památek, které bych chtěl navštívit, jako je na příklad Eiffelova věž, Notre Dame, ale i muzea (Louvre) a další.  Příroda je ve Francii také překrásná, Alpy a nejvyšší hora Západních Alp Mont Blanc, Pyreneje, Ardeny a další pohoří. Co se týče kriminality, náklonnosti lidí a odpadků toho moc nevím, jelikož jsem ve Francii ještě nebyl, ale myslím, že by se tam žilo hezky, jelikož Francie má i moře, které je oproti Německu určitě teplejší, jelikož není jen na severu, ale i na jihu. Ve Francii je ale blbé to, že je veliká, takže bych musel hodně cestovat, než bych se od moře dostal na nějakou horu v Alpách, takže to by nebylo taky ideální.

            Jak se říká, do třetice všeho dobrého i zlého, v mém případě nějak napůl, jelikož asi poslední místo, které bych rád, no možná nejvíce rád navštívil, by byla Itálie. Je to překrásná země, s nezaměnitelnou krajinou, mořem, památkami a městy. Krajina je u všech míst skoro stejná, Alpy, takže podle toho bych se mezi nimi nerozhodoval, ale všude je rozdílné značení turistických cest, někde je to značeno v hodinách, jinde v kilometrech a třeba jak mi vyprávěl můj bratr, že na nejpodivnější turistické značení narazil na Korsice, která patří do Francie, prý tam byla trasa značena trpaslíky. No nevím, jestli to byl rozumný nápad, jelikož je tam prý kradli, odhazovali, nebo rozbíjeli, takže ti poctiví turisti, kteří se snažili dostat někde na vrchol, se ztratili. No ale zpět k Itálii. Napsal jsem, že by to bylo nějak napůl, jelikož jsem tam už byl, ale byl jsem jenom na ostrově Elba, kde věznili Napoleona, takže jednu památku už mám za sebou, ale je tam ještě mnoho dalších. Mezi ty další památky, které bych chtěl v Itálii nejvíce navštívit, patří určitě Řím (píši Řím, jelikož v Římě je mnoho různých památek) a v něm Koloseum, Andělský hrad, Sixtinskou kapli ve Vatikánu, Pantheon a mnoho dalších památek. Památky, které jsou od Říma o něco dále, by byly třeba Pompeje a Vesuv. K Pompejím měla dobrou hlášku moje mamka, když jí můj nevlastní taťka řekl, že Vesuv vybuchl a téměř zničil Pompeje v roce 79 a ona odvětila: „No, to není nijak dávno, to mi bylo 5 roků.“ Moje mamka se narodila v roce 1974 a myslela, že Vesuv vybuchl v roce 1979. No, co se dá říct, někdo měl v dějepise dávat větší pozor. V Itálii bych ještě rád navštívil Florencii, Benátky, Neapol a mnoho dalších měst, ale spíše ty Alpy a moře. Moře v Itálii je krásné, je tam mnoho věcí, které lze zkoumat s brýlemi na očích (ryby, ale možná bych zkusil i potápění do větší hloubky, ne jen metr pod hladinou, ale třeba takových 15–20 metrů, takže bych mohl prozkoumávat různé útesy, ryby a další zajímavé věci. Jediné, co by mě nejvíce zajímalo ohledně moře, by byla pláž, nejlepší by bylo, kdyby byla písčitá, jelikož mě bolely záda, když jsem ležel na kamenité pláži, ale zase to byla výhoda, jelikož mnoho lidí bylo na písčité a na kamenité pláži bylo lidí málo.

            Takže teď abych vybral favorita, i když to je asi na první pohled jasné. Švýcarsko je sice hezké, má hezkou přírodu a milé lidi, ale nemá moře, sice tam není veliké vedro, ale zase je tam zima, protože je to stát, kde je hodně hor. Německo a Rakousko můžu spojit, jelikož to jsou v mnohém skoro stejné státy, mají stejné hory, jen mají odlišná města a památky. Tam bych se asi taky nevydal, jelikož tam zase není moře. Francie je taky hezký stát, s velmi mnoho památkami a krajinou, je tam sice moře, ale já sem si přece jenom vybral Itálii. Proč Itálii? Protože je tam hodně k poznání, narodil se tam, podle mě, nejchytřejší člověk, co kdy žil, Leonardo da Vinci, jelikož navrhl takové stroje, o kterých si v jeho době neuměli ani představit. Například vynalezl věc, která umožňovala dýchat pod vodou, sice nebyla dokonalá, ale přece jen to vynalezl v 15. století. A nejen to, i mnoho dalších věcí, které ale asi nikdo nesestrojil. Za další je tam přenádherné moře, počasí a krajina. Lidé jsou tam také milí, i když je tam celkem složitější se domluvit, jelikož v Itálii mluví většinou italsky a částečně anglicky, takže ten, kdo se učí, nebo učil anglicky, ten by se mohl alespoň trochu v Itálii domluvit. Dá se domluvit i tím způsobem, že si koupíte Italsko-český slovník a budete listovat. Podle mě je ale rozumnější ta angličtina. Dále k vůli tomu, že je tam i rozdílné klima, takže tam není jen 30° C, ale je tam i 12° C a to i pár kilometrů od sebe. Nějaké veliké lijáky tam nejsou, jen někdy, ale to třeba jeden den prší a pak je tam dva týdny hezky. Takže vyhrává Itálie!!!

Vojta

3T (tajemství temných tvorů)

Dnes už nadpřirozené věci prý neexistují. Ale kdo to řekl a jak na to přišel? Psal se rok 1344 n. l., když lord Mordor hledal ztroskotanou loď Vikingů na pobřeží Grónska. Říká se, že ji našel, ale poté co do ní vstoupil, již nikdy nebyl spatřen.

Až v roce 1654 sir Helner, který se plavil do neznáma, spatřil dvě lodě na pobřeží Grónska. První loď byla zcela shnilá a druhá na tom nebyla o moc lépe. Rozhodl se vraky lodí prohledat. První prohledal loď v tom lepším stavu, až posléze zjistil, že je to stará královská loď ztraceného lorda Mordora. Toho totiž po jeho námořní výpravě již nikdo neviděl. Druhou loď bylo horší prohledat, jelikož byla z poloviny v ledu a písku. Sir nařídil celou loď očistit. Bohužel to trvalo pár dní. Za pět dnů již byla loď skoro celá přístupná. Ještě chyběla jedna místnost. Ta byla nějak divně zledovatělá, že ani krompáčem nešla rozseknout. Byla to soukromá komnata lorda Mordora. Sir Helner trval na zpřístupnění této místnosti, a tak nasadil všechny své muže na rozkopání. Chtěl se do místnosti dostat za každou cenu, takže tam poslal i své osobní strážce. Řekl si, že se mu zde nemůže nic stát.

Na jeho lodi byla tma, všechny lucerny byly vyhaslé. Bylo takové ticho, že šel slyšet i slabý severský vánek, nebo praskání lodních stožárů. Sir rozhodl, že nebyl zrovna nejlepší nápad zůstávat na lodi sám, a tak šel strachy za svou posádkou. Ta ale nikde. Strachem začal volat o pomoc, ale marně. Nervozita stoupala, tlukot srdce byl stále hlasitější a rychlejší, až najednou spatřil něco v dáli. Jelikož sira napadlo, že jsou to možná jeho poslední chvíle života, tak z poslední odvahy vytáhl kus pergamenu s perem a vše začal popisovat. To vdáli se stále přibližovalo, sir začal panikařit, otočil se a bylo to tam taky. Vše se přibližovalo, těch bytostí tam stále přibývalo. Sir si bezmocností klekl na kolena a začal se modlit k bohovi, prosil o odpuštění a stále to opakoval. Po chvíli se objevil modrý plamen a hned za ním něco velkého, nešlo mu vidět do tváře, jen tělo bylo celé chlupaté a s drápy. Všichni se rozestavili kolem něho, jen ten největší přistoupil k němu.

Z dáli zazněl zvuk rohu a v tom okamžiku se ten největší převtělil do těla ztraceného lorda Mordora, chvíli se jen na něj díval, až po chvíli mu lord Mordor důstojně podal ruku. Sir Helner si řekl, že již nic horšího se stát nemůže, a tak mu ji podal také. Jakmile se oba dva dotkli, nastala jakási blesková polární bouře a po pár sekundách zde zůstala jen jakási ledová trhlina.

Další století je již nikdo nespatřil. Až v druhé světové válce, když americké letectvo přelétávalo oceán a zabloudilo nad Grónskem, se stalo něco nadpřirozeného. Letci viděli jakési lidi, byli vysoko, takže nešlo rozeznat, kdo a co to bylo, takže si mysleli, že šlo o německé vojáky. Bohužel se rozhodli toto místo totálně zničit a shodili pár bomb. I když se místo povedlo totálně zničit, z mise se již nikdo nevrátil. A zase nikdo nevěděl, co se stalo. Je to jakési posvátné místo, nebo nějaký fórek? Tak takové otázky se kladly doposud nejvíce. Ale dnes je všechno venku. Vděčíme za to jednomu profesorovi, který se se vším podělil. Jelikož rád cestoval tam, kde se lidé nejvíc báli, tak odcestoval i do Grónska. Na břehu uviděl pozůstatky lodi, za ní jen veliký kráter. Už když chtěl odcestovat zpět, našel jakýsi pergamen. Poté doma ve státě všechno rozluštil a dostal všechnu pravdu tohoto tajemství.

Jedná se o dávná stvoření z bájných knih. Kdysi dávno lidé na tato stvoření věřili, ale ty nedávaly svoji existenci najevo. Postupem času se na tato stvoření zapomnělo a přestalo věřit, až dodnes.

Emil